Osobní zkušenost s Reconnection 3/3                                                                                                                                                                                                                                                           

Nacházení jasnosti

Rekonektivní Centrum jsme otevřeli v březnu 2016. Sdíleli jsme společný prostor v Hybernské ulici na Praze 1 a postupně jsme rozjížděli společné aktivity.

Zásadní změnou pro mě byla možnost sdílet svoje postřehy. Do té doby jsem byla na pozorování procesu, který se při léčení děje, sama. Nyní jsme své poznatky mohli společně konzultovat. Další změnou, která se mě dotkla, bylo navýšení ceny, kterou jsme sjednotili. Poskočila nahoru a já se s tím musela srovnat. Začala jsem si v sobě více řešit pojmy cena&hodnota nebo rovnováha v přijímání &dávání. 

Všimla jsem, že ti, kteří měli cenu do té doby vyšší, vidí větší hodnotu a přínos své práce. Začala jsem přehodnocovat svůj původní rámec vnímání a začít vidět širší obraz. Dřívější pohled na léčení jako  způsob "prosvětlení" a "prolehčení" života, se začal rozšiřovat o aspekt "vědomí" a "pole", které společně sdílíme". Musela jsem se ponořit ještě hlouběji do sebe, abych našla odpovědi na moje nově vzniklé otázky.

Vrátila jsem se na začátek k původní definici, které říká, že Rekonektivní léčení je uvedení  do "původního stavu" rovnováhy. Začala jsem vidět, že tato "původní" kvalita existuje mimo rámec omezení, která zažíváme v současném životě.

Rekonektivní léčení je uvedení do stavu původní rovnováhy.

Zároveň se více rozběhly společné aktivity, vystavovali jsme na festivalu Evolution, vyměňovali si léčení mezi sebou, pořádali akce v Centru, konaly se semináře s Ericem Pearlem. Moje tělo začalo pomalu povolovat a navracel se do něj více život.  Jak člověk byl součástí širšího pole, začaly více probleskovat střípky pochopení. Stále více jsem vnímala propojenost našeho těla s okolním prostorem a jeho načítání přes energetické dráhy. Zároveň jsem přestávala bojovat sama se sebou a i propojenost mezi lidmi začala být zřetelnější. Ledový krunýř ochrnutí jakoby zase pomalinku povoloval a úměrně tomu jsem zase vnímala o kousek širší svět. Život se začal odvíjet v souladu s něčím vyšším. Věci a události do sebe opět začaly zapadat. Jakobych jela na nové vlně, která jak postupuje, sama si pro sebe vytváří prostor. Ale chtělo to opravdu hluboký ponor do sebe. A čas Corony tuto vlnu posílil a umocnil. Jako lidé jsme byli hodně roztříštěni a během situace, která nás zastavila a zpomalila, jsme se společně začali slaďovat uvnitř. Navenek to ještě často není vidět, ale uvnitř už to začíná fungovat. Máme společný cíl... najít světlo v tmách a vrátit se k lepšímu životu. Vrátit se na své místo domů v sobě. Mým tělem už můj domov rezonuje, začalo to hned při prvním Rekonektivním léčení, které jsem zažila, a rozeznívá se to stále do větší jasnosti a intenzity. 

Informace, která přišla během nočního spánku bezprostředně po mém prvním léčení o tom, že "mám pro své blízké očkování" jsem brala s rezervou. Neřešila jsem očkování. Začala jsem o tom více přemýšlet při očkovacím tlaku s novou vakcínou.

Během cesty nahoru po tom, co jsem padla, jsem se musela naučit rozlišovat, co si do svého světa pustím a co ne. Můj aktuální stav je výsledkem toho, co jsem si do svého života pustila, ale také toho, co jsem se do něj rozhodla nepustit. Často to bylo balancování na hraně rozum&cit. Výsledný vnitřní pocit mně výsledek buď potvrzoval anebo vyvracel. Občas jsem šlápla vedle, dokázala jsem to rozpoznat a vrátit se zpátky. Díky stavu ochrnutí bylo snazší nevidět některé věci, které mnoho jiných lidí rozptyluje. Co nebylo autentické, nedoznělo, díky omezenému vnímání, až ke mně dovnitř. Dotýkalo se mě pouze to, co pro mě bylo pravdivé a cestou jsem pouštěla, co už s aktuálním uvědoměním nerezonovalo. Postupně člověk vnímal širší obraz a vědomí se projasňovalo. V souladu s tím jednotlivá omezení pomalu povolovala. Věřím sobě, svému tělu, svému instinktu... a už i svému životu. Přestávám se bát. Pokud se nebojím sama sebe, už mě nic nedokáže vystrašit. Vždy jsem se snažila jít životem tak, abych nikomu jinému neubližovala a cestou pomáhala ostatním nejlépe, jak umím. Už poznám, co pro mě je a co není dobré. Jsem nedůvěřivá, když mně někdo staví před oči jen část informací, už poznám, když věci do sebe ještě nezapadají. Snažím se opět nalézt pravdivé odpovědi o tom, co se děje. 

Rekonektivní léčení mi přináší očkování ne proti něčemu, ale naopak "očkování pro život". Díky němu se můj život harmonicky rozeznívá, projasňuje a uzdravuje. Včetně života mých blízkých. Je to můj osobní postřeh, není to oficiální prohlášení, ale prošlo opravdu strastiplnou cestou, aby to mohlo být vyřčeno. Věřím, že brzy bude vidět víc. 

Minimálně jednu důležitou věc jsem se ale naučila - nic zvenčí nás nezachrání, musíme se uzdravit zevnitř. Tělo má v sobě ukrytou neskutečnou inteligenci, stačí jen žít v souladu s ní. Rekonektivní léčení byl nástroj, díky kterému jsem našla můj "domov" sobě. Už se nemusím ptát: "Kde domov můj?", už to vím.

Jsem doma!