OSOBNÍ PŘÍBĚH                                                                  

                                                           ... někdy je potřeba vrátit se na začátek

Probudila jsem se na ARU. Kolem mě stojí několik lidí, vnímám je spíš trochu jako z dálky. Nerozumím moc tomu, co se děje, ale na ostatních je vidět, že jsou rádi, že jsem s nima. Necítím svoje tělo a když chci něco říct, vychází ze mě jenom "hhhhhh". Tak mě teda navigujou, že se budeme dorozumívat mrkáním... jednou ano, dvakrát ne. Zkouším si vzpomínat, kdo jsem a co se vlastně stalo. Všechno je takové mlhavé...

Docházím k závěru, že mi je 33 let. Za pár dnů mě ségra o tuhle iluzi připraví slovy: 

"Tak to přidej, kamarádko!" .

Mám úžasného čtyřletého chlapečka a hodného manžela. Mám zlaté rodiče, kteří vypadají ještě trochu vystrašeně. Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří mě mají rádi. Musím říct, že jsem fakt klikař. To bych nevymyslela ani v  těch nejhezčích snech, jak skvělé lidi budu mít kolem sebe. Ať už v rodině nebo třeba tady v rámci personálu nemocnice, ať už na ARU nebo později na JIPce. Jsou fakt neskuteční! Vždycky jsem si o sobě myslela, že mi lidskost nechybí, ale tady v nemocnici zažívám úplně jinej level. Mám se ještě hodně, co učit. A díky těmhle všem skvělejm lidem mýho života dnes tohle můžu po  letech psát.

Narodila jsem se 13 let před Sametovou revolucí. Ta přišla v době, kdy jsem se rozhodovala, kam jít po základce dál. Moji rodiče ekonomové mě směrovali do oblasti, kterou si kdysi vybrali oni. Už na střední ekonomku dostali moji starší ségtu, teď by to mělo být dobré i pro mě. Skoro to jednu chvíli vypadalo, že se jim to povede i u mě, ale na poslední chvíli cukla a ustála jsem si svojí volbu - stavárnu. Důvody k mému rozhodnutí se mohly zdát nedostatečné, ale mně přesto stačily. Ráda jsem kreslila, chtěla jsem do kolektivu spíše kluků a líbila se mi vůně stavby. Rodiče nakonec s mým rozhodnutím byli svolní a já si mohla jít svou cestou.

Po střední škole jsem pokračovala na vejšku se zaměřením na architekturu a pak cca 10 let praxe v oboru. Stavařina a architektura mě bavily, ale jakoby mi pořád něco chybělo... byli to lidi. Jasně, že jsem se s nima potkávala i při mojí práci, ale jako bych potřebovala ještě něco víc. Začala jsem studovat obory, které přímo nesouvisely s mým původním zaměřením. Napřed grafologii, pak Čínskou kosmologii a zkoušela jsem pronikat do různých oblastí, abych se víc přiblížila lidem. Narodil se mi syn a když mu byl asi rok, můj tatínek mi daroval knížku od dr. Erica Pearla s názvem  "Uzdravte druhé, uzdravte sebe".  Pak jsem prošla semináři, pod vedením autora knihy a začala jsem dělat Rekonektivní léčení. Měla jsem pocit, že puzzle mého tehdejšího života jsou kompletní a já se vydala na novou Cestu, nazvala jsem ji Cesta Vážky. Při studiu na vysoké škole by mě nenapadlo, že se jednou budu živit jako "manuál" nebo že nad někym budu máchat rukama "jako pako". Ale věděla jsem, že tímhle teď můžu lidem být nápomocná osobně nejvíc, i když to mnozí nechápali, nemohla jsem jít proti tomu, co cítím jako správné. Věnovala jsem se tomu cca dva roky a v mém životě se začalo měnit spoustu věcí. Vyrovnala jsem se s věcmi, které mě z dřívejška tížily, do života začali vstupovat noví lidé nebo se navracet původní, události se začaly zrychlovat, svět začal být veselejší a radostnější. Ale zároveň jsem cítila, že ne všechno je správně. Nedokázala jsem s tím však na úrovni tehdejšího života pohnout. Vím, že potřebuju ještě hlubší zkušenost, aby se to spravilo komplet... . No a teď jsem tady. Je listopad 2012, ležím tu na posteli kompletně ochrnutá a nedokážu jiným ani vysvětlit, že abych je lépe viděla, potřebuju brýle. Lékaři nenašli jasnou příčinu toho, proč jsem z ničeho nic upadla do hlubokého komatu, ve kterém jsem se týden válela, zatímco ostatní se mohli přetrhnout, aby mě přivedli zpátky. Mně se střípky pochopení začnou vykreslovat až v průběhu dalších let. Postupně se budu učit sama jíst, ovládat ruce, mluvit a nakonec i chodit. A zjišťovat, že pokaždé, když narazím na naprosté dno, že horší už to být nemůže a přijmu skutečnost takovou, jaká je, najednou se můžu znovu od pomyslného dna odrazit. A že těch propadů ještě bude.... 

Jednu chvíli jsem byla fakt zoufalá... takovýhle svět jsem si opravdu nepředstavovala, měla jsem spoustu snů, přání i představ o láskyplném životě... a teď se těžkopádně potácím světem s tělem, které je jen prapodivnou tuhou hmotou. V ledovém krunýři ochrnutí byl každý krok těžký jako kámen a přes ten ledový příkrov nebylo moc možností cítit plamínky radosti v srdci, natož v těle. Stala jsem se nuceným introvertem. A opět jsem měla na výběr... buď ustrnu v tom svém neutěšeném stavu anebo začnu zase pomáhat jiným. Spousta věcí tehdy nefungovala. Hlava nepřemýšlela tak, jak jsem byla zvyklá, bylo pro mě obtížné sledovat tok mluvy někoho jiného. Dělalo mi potíž orientovat se v čase a naprosto jsem nepobírala koncepty jiných lidí. Jakobych vnímala jen to, co se aktuálně děje v mé realitě. Buď něco JE nebo NENÍ, nic mezi tím. Jediné a to nejlepší, co jsem zase mohla dělat, bylo zase "máchat rukama". A s každým dalším člověkem, kterému jsem pomohla, jakoby se o kousilínek ulevilo i mně. A zároveň jakobych po tom všem, čím jsem si prošla, mohla dát jiným zase o kousek víc, než dřív. Slova "Uzdravte druhé, uzdravte sebe" dostala nový rozměr. Jsem vděčná za to, že mi tatínek kdysi dal tu knihu. Měla jsem nástroj, jak se z toho všeho dostat ven. Fascinuje mě, jak věci s odstupem času dávají smysl. Já jsem roky před tím, než jsem padla, věděla, že bude "nějakej průser", kterým si budu muset projít. Zdály se mi o tom i sny. Zdály se mi ale i sny další. Sny, které ukazovaly střípky pestrobarevné reality, kterou žiji teď. Sny, kdy minulost, současnost i budoucnost se spojí v jeden jediný prožitek, veliké TEĎ.  Při tom všem bloudění malým peklem jsem našla něco, co jsem ani netušila, že mohu najít... našla jsem sebe.

A kdo mi v tom všem pomohl nejvíc? Pomáhala spousta lidí a ani bez jediného z nich, bych tu dnes takto nebyla. Za to jim patří VELIKÝ DÍK! Ale úplně nejvíc mi pomohl můj úžasný syn. Učí mě každý den, jak ještě jemněji vnímat svět. Neměl to se mnou ani trochu jednoduché a cestou se mnou schytal spoustu šrámů. Je tak hluboký a láskyplný, že jsem ani nevěděla, že něco takového bych kdy mohla  vnímat. Vydržel to se mnou a už se nám blýská na lepší časy.

Mohl by tu být šťastný konec jednoho malého příběhu, ale není. Píše se s každým dalším dnem, ve kterém se probouzíme a pokračuje s každým dalším člověkem, kterého potkáme.

Vracím se na začátek. To, s čím jsem nedokázala v roce 2012 pohnout, než jsem padla, se samo začalo dávat do kupy v čase Corony. Společnost byla tehdy rozběhnutá špatným směrem a mě to moc tížilo.   V době Corony se to začalo měnit. Lidé byli nuceni zvolnit a bilancovat. Svět se zpomalil a lidé začali víc vnímat svůj vnitřní svět, povolovala vrstva, která nám dříve bránila vrátit se v sobě domů. Původní funkční struktury se narušily. Lidé se začali znovu vracet na svá místa. I moje, stále ještě částečně ochrnuté tělo, začalo povolovat. Už vím, že mohu být klidná. V době, kdy začal konflikt na Ukrajině to začalo vrcholit. Lidi si ještě víc uvědomují, co je v životě opravdu důležité. Navíc, jak je nezbytné, si navzájem pomáhat, najít co nejlepší způsob a  správnou míru. Je to proces.

Vracím se na začátek. Moje cesta začala už výběrem střední školy a dodnes jsem za něj opravdu ráda. Ty zdánlivě banální důvody totiž přesně vystihují, co je pro mě v životě důležité. Miluju přímočarost, kterou nesl klučičí kolektiv. Miluju budování, tvoření a stavění. A co bych si mohla přát víc, než aby mně moje práce voněla? Já to štěstí mám. Každý den se učím, jak ještě lépe prožít každý další den. Nevěděla jsem, že žít  život může být umění. Musela jsem se napřed vrátit na začátek.