O kominíčkovi

Byl jednou jeden malý chlapeček, jmenoval se Adámek. Tento chlapeček byl moc chytrý a šikovný. Od malička se rád díval na hvězdičky a snil o tom, jaké by to bylo si na nějakou sáhnout. Postupně rostl a přišel čas, aby se rozhodl čím jednou bude. Jeho maminka tajně doufala, že se stane panem doktorem, stejně jako Adámkova starší sestřička. Jako pan doktor by pomáhal lidem a uzdravoval je. Tatínek zase doufal, že Adámek bude pan inženýr, stejně jako jeho starší bratříček. Ten zase vymýšlí všelijaké stroje, které pomáhají lidem ulehčit práci. 

Adámek ale všechny překvapil, když nejistě pronesl: "Já bych chtěl být kominíkem." .
"Kominíkem? Proboha proč?", zeptala se maminka a tatínek jen nechápavě kroutil hlavou. 

"No, kominík chodí po střechách domů, vymetá komíny a je blízko sluníčku a hvězdičkám."

"A tohle má být důvod pro to, abys byl místo inženýrem, kominíkem?", zeptal se tatínek a stále nechápavě kroutil hlavou.

"Ale já si to moc přeju, já vím, že jako kominík budu určitě spokojený." řekl ještě Adámek. No, maminka s tatínkem neměli z Adámkova rozhodnutí velkou radost a ani to, že se říká, že kominíci nosí štěstí, je nepřesvědčilo. Nakonec se ale rozhodli, že nechají Adámka, aby si zvolil povolání takové, jaké si ze srdce přeje. Adámek byl moc šťastný a šel se učit na kominíčka. No a protože to byl moc chytrý a šikovný kluk, byla to pro něj hračka. A na střechách byl nejšťastnější. Hned jak udělal svoji práci, sednul si na střechu, opřel se o komín a představoval si, jaké by to bylo, moci si sáhnout na hvězdičku. Jednou takhle zase seděl na střeše a protože byl po práci hodně unavený, usnul. A zdál se mu sen. V tom snu seděl právě na takové střeše, jako když usnul, a sestoupila k němu hvězdička. Byla krásná, kolem její jemné, ušlechtilé tváře zářilo bělostné světlo a její krásné dlouhé vlasy se třpytily jako rosa při měsíčku. Hvězdička přistoupila k Adámkovi a říká mu: "Už dlouho tady na Tebe čekám. Dívám se, jak s láskou vymetáš komíny, jak sedáváš na střechách a jak dáváš lidem radost. I já si moc přeji cítit takovou radost a lásku. Kdysi jsem ji také cítila, ale to jsem ještě nebyla začarovaná do hvězdičky. Už si na ten pocit ale ani nevzpomínám. Prosím, nauč mě znát lásku a tím mě vysvobodíš. Nejprve si ke mně ale musíš najít cestu. Nechám Ti tu něco, co Ti ji ke mně pomůže najít." Hvězdička natáhla ruku a podala Adámkovi kousek bělostného provázku. Poté zmizela zpátky na oblohu. Adámek se probudil. Vzpomněl si na svůj zvláštní sen a jen se mu usmál. Najednou si ale všiml, že v ruce drží právě ten kousek provázku, který mu Hvězdička podala ve snu. Nevěděl, co si o tom má myslet, ale z hlavy mu ten sen už nešel. Od té doby byl kominíček nespokojený. Jakoby mu něco chybělo, jako by něco měl udělat... ale jak a co? Byl ten sen opravdový? A pokud ano, jak se má k hvězdičce dostat s pouhým kouskem provázku? Chodil zamyšlený a zakaboněný několik týdnů až jednou při čištění komínu ze střechy viděl, jak na zemi právě po silnici projíždí hasičské auto. A všiml si posuvného žebříku, který na hasičském autě bývá. A tehdy mu to došlo... Vzal do ruky kousek provázku od Hvězdičky a zkusil ho pohladit... provázek se o kousek protáhl. Když to dělal kominíček dost dlouho, měl právě tak dlouhý provázek, aby dosáhl přesně až ke Hvězdičce. A jakmile byl provázek dost dlouhý, proměnil se v bělostný žebřík a Hvězdička po něm mohla sama sestoupit ke kominíčkovi. Oba byli moc šťastní, že se kominíčkovi povedlo osvobodit Hvězdičku a až do konce života spolu mohli sdílet krásnou, velikou a opravdovou lásku.