7. Ten klavír tam někde je...

Je rok 2009 a máme před svatbou. Před rokem se nám narodil chlapeček a já chci nosit stejné příjmení, jako on. Máme se s přítelem rádi, jsme spolu už 13 let - od doby, kdy jsme se seznámili na  školním výcvikovém kurzu v Zátoce Blbců. Ráda bych, aby ten den nesl něco navíc. Zvažuju, že pro přítele připravím nějaké překvapení. Co to přesně bude, ale nevím. Rozhodla jsem se teprve ve chvíli, kdy jsem v místnosti, kde se plánuje svatební hostina, uviděla stát klavír.  

Překvapení bude klavírista, který zvukem piána rozezní naše odpoledne. Mám radost, ta představa se mi líbí. Miluju film Forrest Gump. Líbí se mi, jak s lehkostí pírka  se píše stopa příběhu. Přesně takovou stopu bych jednou ráda zanechala i já a představa s živým klavíristou a titulní melodií toho filmu, mě hřeje u srdce.

S nalezením klavíristy mi pomohla kamarádka. Pan Tausinger na mě sice při prvním telefonátu působil lehce nejistě, ale to bude dobré. Dalším krokem je zjistit, jestli ten klavír v místnosti, kde bude probíhat hostina, je naladěný. To zjistím lehce jedním telefonátem do restaurace. Provozní, se kterým telefonuji, se mi snaží namluvit, že v tom sále žádný klavír není. Na to mu samozřejmě neskáču. Vždyť jsem ho tam před pár dny viděla! Mé tvrzení je tak pevné, že pan provozní se tam jde dokonce znovu podívat. Mám zavolat za chvilku.

Ups... Stále mi tvrdí, že místnost je bez klavíru. Ach jo... "Dobře, tak já se tam odpoledne zastavím a ukážu Vám ho."...Nedám se odbýt já. Když jsme dorazili na místo, zjišťuji, že to, co jsem měla za klavír, je starý, krásný, majestátný... příborník. Moje oči mě zradily!

Je to sice komplikace, ale já se nevzdávám. Pamatuji si naprosto živě, jak před pár měsíci při procházce přilehlým parkem,  jsem z otevřených oken podkroví tohoto domu slyšela hrát klavír. Stačí zapátrat v jiném patře a dovést ho výtahem. Ukázalo se, že ale klavír není ani v dětském centru, kde jsem ho slyšela, ani v divadelním sále, kde jsem v to tajně doufala. Prostě nikde není. Sice jsem měla možnost půjčit si profi klávesy, ale klavír je klavír. Všechno nebo nic. Můj optimismus končí a po mém prvotním nadšení není ani památka. Volám panu pianistovi, že akci ruším.

Tentokrát na mě nepůsobí ani trochu nejistě. Spíš jako někdo, kdo je velice skromný, nesmírně milý a má velký přesah. Mou informaci o zrušené akci přijal. Ale po rozhovoru s ním cítím, že je něco špatně. Sotva položím telefon, je mi to jasné. Ať se děje co se děje, já už si nechci představit, že by tenhle pán tam neměl být s námi. Pak se vše uděje velmi rychle. Moje zlatá kamarádka, která bydlí nedaleko, mi nabídne zapůjčit svůj klavír a dopravu zajistí jako svatební dar pro mě. Volám panu klavíristovi, o kterém zjišťuji, že je mimořádný člověk, nadaný více směry a dokonce pracuje jako režisér v Českém rozhlase. Sám dokonce klavír na místě naladí.

Ten den byl díky všem zúčastněným nezapomenutelný. Sešli se tam úžasní lidé a pan Tau, jak jsme panu klavíristovi začali říkat, tam vnesl mimořádné kouzlo. Nový rozměr jemnosti a velkorysosti. Byl to vstup do další etapy, ve které se mě potom často stávalo, že mě mé oči zradily. Ale když jsem se řídila citem, našla jsem ještě mnohem víc, než jsem si kdy vůbec mohla přát.