10. Prosím logopeda
Když jsem byla malá, byla jsem prý velmi pohodlné dítě. Ve věku, kdy moje o dva roky starší sestřička krásně mluvila a vyslovovala slova dospělých, já se soustředila jen na nejnutnější slabiky. Omezila jsem se pouze na nezbytně nutné instrukce, aby mně moji lidé rozuměli. Vždycky jsem se domluvila. Teď je listopad 2012, ležím v nemocnici po nečekaném upadnutí do komatu. Procitla jsem asi po týdnu, ale tělo je kompletně ochrnuté. Necítím končetiny a ani nemluvím. Doktoři, ani moji blízcí nevědí, jestli nemám poškozený mozek.
Všichni jsou na mě moc hodní, snaží se vymyslet, jak mně zpříjemnit čas. Na ARU mě jedna zlatá sestřička dokonce učila znovu vyslovovat pozdrav "a-hoooj". V mém podání to sice zní jinak, ale i tak z toho mám radost. Další ´zdravotní sestřička přichází s nápadem, že mi pustí nějaký hezký film, zrovna mou oblíbenou pohádku Tři oříšky pro Popelku. Ale já jim nedokáži ani vysvětlit, že abych je lépe viděla, potřebuji brýle.
Teď jsem na novém oddělení. Zase mám to štěstí, že jsou na mě všichni zlatí. Opět se mi snaží zpříjemnit dlouhý nemocniční čas. Co třeba pustit nějakou pohádku? Třeba Tři oříšky pro Popelku? Z mé odpovědi: "Hehehehehe!" nikdo nepoznal, že to není souhlas. Tak jsme si dali s Popelkou bez brýlí další kolečko.
Ach jo, budu s tím muset něco udělat.
Potřebuju, aby ostatní věděli, že nejsem magor a také, že mi stávající stav fakt nevyhovuje. Přichází sestřička a já se jí pořád dokola snažím opakovat: "Prosím logopeda, prosim logopeda!". Bohužel ze mě vychází jenom hlásky vzdáleně podobné tomu, co potřebuju, aby znělo. Pořád dokola jedu ta dvě slova... a vůbec to nechápu, ale ta zlatá sestřička mně nakonec rozumí!!!
Pak už to bylo veselejší, sešli jsme se na nové rovině, kde ostatní trochu víc tuší, co potřebuju. A dodneška pozoruju, jak moc je pro nás důležité, aby nám "naši lidi" rozuměli.
A také mě stále fascinuje otázka, jak s minimem vložené energie lze nakonec dosáhnout maximálního efektu.