O červené Karkulce

Asi každý zná pohádku o Červené Karkulce. Já jsem ji dlouho neměla ráda a vlastně ji nemám ráda ani teď a dlouho jsem nechápala o čem vlastně vypráví. Teprve před nedávnem jsem mohla pochopit víc. 

Poznala jsem jednu mladou ženu, budu jí říkat Karkulka. Byla opravdu červená, protože byla láskyplná a tato hřejivost v nás vyvolává červený pocit. Tato mladá žena se vydala do světa. Do běžného života, který někdy může mít s "nebezpečným" lesem hodně společného. Žijí tu totiž i vlci. Lépeřečeno lidé, kteří se někdy jako vlci chovají. A právě takoví se rádi na červených Karkulkách vyřádí. Jsou to lidé, kterým někdo v minulosti ublížil natolik, že zapomněli, že jsou lidé a začali se chovat jako vlci.

Na této holčince se také vyřádili. Pod jejich dlouhodobým vlivem tato holčinka zešedla. Nikdy se ale nesnížila k tomu, aby oplácela stejnou mincí. Jen její světélko uvnitř pohaslo. Nemohlo se přes ten šedý příkrov prodrat ven a vážně onemocněla.

Tehdy nebylo moc možností, jak jí pomoct, protože po zkušenosti s lidmi už nabízenou pomoc v reálném světě odmítala. Skryla se před vnějším světem, který k ní byl tak krutý. Už dříve jsem měla zkušenost se silou modlitby. Když jsem věděla, že jiné druhy pomoci dívka odmítá, zkusila jsem aspoň tohle. Obyčejná modlitba k panence Marii... spojuje nás s onou čistou kvalitou, kterou panenka Marie představuje a nese. Po opakování této prosby jsem v duchu viděla, jak se stav ženy mění. Postupně se šedý příkrov vprostřed rozřízl a ona z něj mohla vystoupit opět ve své zářivé síle a kráse. Nebyla to otázka jednoho dne, byla to trochu delší práce, ale měla jsem radost z toho, co vnímám a těšila jsem se na zprávy z "reálného světa."

Jednoho večera jsem věděla, že konečně bude všechno v pořádku, že se holčinka uzdraví. Jaké bylo moje překvapení, když jsem se druhý den dozvěděla, že v ten večer odešla ze života. Nebylo to poprvé, kdy jsem byla přítomna takovému procesu, ale pokaždé mě to fakt dostane. Odešla krásná, láskyplná bytost, která už nechtěla být součástí těch našich her.

Stala jsem se myslivcem, aniž bych o to kdy v životě stála. Postava myslivce mě na této pohádce vždycky nejvíce rozčilovala. Rozčilovala mě představa, že někdo je napospas vydaný prostě tomu, jestli myslivec přijde a něco udělá. Raději mám věci ve svých rukou, než abych doufala, že přijde někdo zvenčí, o kom vlastně nic moc nevím.

Pohádky vždycky končí dobře, jenom často doufáme v ještě lepší konce.

PR