8. Na bruslích

Když jsem byla menší, milovala jsem bruslení na ledě. Jízdu na ledovém ostří, která připomíná tanec. Tehdy bylo všechno nějak snazší.  Několik spolužáků jsem dokonce tento způsob pohybu i naučila. Tehdy stačilo jen vzít je za ruku, chvíli společně bruslit a už se chytli. Teď je mi 15 let. Asi osm let jsem na bruslích nestála. Vyrazila jsem ještě se dvěma kamarádkami na hokejový stadion znovu se oddat bruslení. Těším se, jak navážu tam, kde jsem před lety skončila. Jaké bylo ale moje překvapení, když po prvním dotyku mé brusle s ledem, se okamžitě válím na ledové ploše. Myslela jsem, že bruslení je činnost, která se nezapomíná. 

Nějakou dobu se pořád dokola snažím postavit se a jet. Ale bez většího úspěchu. Můj pohyb na ledě je nejistý a nemotorný. Druhé dvě kamarádky bruslí někde v povzdálí. Asi po půl hodině pokusů o ladný pohyb jsem zklamaná. Potřebuju si spravit náladu. Půjdu si koupit alespoň něco dobrého. Jsou tu automaty, které ještě neznám. Jeden je na sušenky a hned vedle další dva na pití. Vyzkouším je a jako první se rozhodnu pro sušenku. Stačí tam jen hodit mince a navolit správné číslo. Pak se spirála, do které jsou sušenky zasunuté,  pootočí a tím se objekt mého zájmu dostane blíže k propasti. Ve chvíli, kdy ztratí kontakt s původní podporou, spadne  na dno automatu a tam si ho už vyzvednu já. Celkem jednoduchý princip šroubovice. Všechno jsem zvládla správně. Jen po otočení spirály nic nevypadlo.  Zkouším použít trochu hrubé síly, ale bez úspěchu, sušenka nikde. Sakra, nevšimla jsem si, že nebyla zasunuta v první linii u propasti. Proto nevypadla, i když se šroubovice pootočila. Mám pocit zrady, nic se mi nedaří. Už mám jen poslední peníze. Budou stačit jen taktak na plechovku pití.

 Ok, zkusím automat, který stojí hned vedle. Zase stačí vhodit mince, navolit číslo... ale jak? Mince jsou už v automatu, ale něco je špatně. Až teď si všímám, že automat nesvítí. Sakra, on není zapojený v síti. Snad mi aspoň vrátí peníze. Uff, dobrý... peníze vypadly. Ale připadám si jako blbec. Ještěže mě nikdo nevidí. Jdu k poslednímu automatu na pití. Naštěstí svítí. Tak s posledními zbytky naděje si kupuju Colu.

 Hurá, povedlo se! Vítězoslavně lovím plechovku z malého okýnka u země a jdu se pochlubit kamarádkám svým malým úspěchem. Zrovna stojí u mantinelu, otočené zády ke mně a sledují pohyb na ledové ploše. Když se jim za zády ozve: "Hele, co mám!", otočí se právě ve chvíli, kdy plechovku otevírám. Pak už jen vidím jakoby zpomalený záběr, kdy hnědý gejzír z plechovky pokropil obličej jedné z kamarádek. Nejsem si úplně jistá, ale mám pocit, že z mého úlovku neměly takovou radost, jako já.