9. Já se s Tebou rozdělím
Mému chlapečkovi je něco přes dva roky. Je pozdní odpoledne a právě se vracíme vlakem z výletu domů. Na tento okamžik jsem přichystala malé překvapení. Jako hezkou tečku za tím naším malým dobrodružstvím vytahuju z batohu naší oblíbenou čokoládovou tyčinku. Stalo se ale něco, co jsem nepředpokládala...
Můj chlapeček ve chvíli, kdy jsem chtěla společnou tyčinku rozdělit, na dvě stejně velké části, začal protestovat. Prý je celá jen pro něj! Volume jeho hlasu zesílilo natolik, že přesáhlo hranici snesitelnosti. Nepodporuju, když někdo myslí jen na sebe, ale také ne vždycky stojím o to, být středem pozornosti. Naproti nám ve vlaku seděl starší muž, z jehož očí bylo možné s jistotou číst něco o jedné zkažené generaci, která vychovává další zkaženou generaci. Synovi jsem pouze tiše, ale důrazně řekla: "Dobře, tentokrát Ti tyčinku nechám celou, ale doma si to vyřídíme."
A taky že jo, ta tyčinka ho přišla draho. Od té doby musel, cokoliv dostal dobrého, rozdělit na dvě půlky. Jednu dal mě a manželovi a druhou si mohl sníst sám. Napřed to nesl nelibě, ale brzy mu to přestalo vadit. No a nakonec na nás vyzrál. Došlo mu totiž, že by to mělo fungovat i obráceně. Takže vždycky, když někdo z dospělých jedl něco zajímavého, přišel k němu a s bezelstným úsměvem mu oznámil: "Já se s Tebou rozdělím."
Časem jsme od tohoto opatření upustili, už nebylo potřeba. Ale stále se učíme, jak se s druhými nejlépe dělit a o co vlastně. A neustále je možné nacházet novou rovnováhu.