O pohádkách

12.06.2017 22:49

Pohádky mnohé vyprávějí a mnohé odkrývají. Někdo si ještě možná může myslet, že jde o "babské povídačky", ale ony vypráví o světě jangu, o světě energie. O tom světě, který možná není na první pohled vidět, kdy se věci odehrávají "za oponou" běžně viděného. Pohádky vypráví o zákonitostech. Ono je totiž pravidla a principy dobré znát a ještě lepší je, se jimi řídit!  Každý jsme někdy oním "hloupým Honzou", který hledá své štěstí. A je dobré být na svou cestu připraven. Aby se nám náhodou nestalo, že na některé křižovatce života zabloudíme....

 

Na začátku každé pořádné cesty do světa, má Honza pomoct pocestnému. "Taková blbost", může si někdo říct... "Co bych z toho měl?!" ... a neudělá to. Myslí si, že když přímo nikomu neubližuje,  nic špatného nedělá. Sice nepotěší, ale ani neuškodí, prostě ten pocestný je mu lhostejný ... a jde dál. Možná právě uškodil... a nejvíc sám sobě!

My  nefungujeme jen na "hmotné" úrovni. Naší nedílnou součástí je energie. A pohádky objasňují zákonitosti právě z této úrovně... světa energie! Vezměme si ten zmíněný příklad s pocestným. Každý člověk je funkčně ucelený energetický systém. Při setkání dvou energetických systémů (dvou lidí) dochází k výměně energie a informací nejen na viditelné a slyšitelné úrovni, ale i na té pro většinu lidí neviditelné, na rovině energie.

Určitě si dokážete představit, že potkáte člověka, který potřebuje pomoci s něčím, co pro Vás není problém. Zeptá se na cestu, kterou znáte nebo potřebuje poradit s něčím, co víte. V takovém případě mnozí z nás se rozhodnou pomoci a na konci setkání cítí takový ten hezký hřejivý pocit. A to je přesně ono...

Takové setkání a ten hřejivý pocit je to, co potřebujeme pro tu naši cestu. To se totiž dotklo něčeho hluboko uvnitř nás a potvrzuje nám to naši právoplatnost být tu na světě. Čím více takových hřejivých pocitů, tím více si vzpomínáme na to kdo jsme a proč tu jsme. Dává nám to pozitivní potvrzení toho, co si neseme v sobě. A naopak čím méně takové zpětné vazby, tím si člověk může připadat nejistější a zbytečnější.

Tím pocestným může být klidně i náš přítel.

 

My jako lidé nepotřebujeme, aby nám ostatní říkali, co máme dělat! My jen potřebujeme, aby druzí při nás stáli a dávali nám prostor, přijít si na to, jak je to správně. A dávali nám onu pozitivní zpětnou vazbu, když jdeme správně. Potom se nám jde líp.

Je nesmírně důležité si navzájem pomáhat! Ať už pocestného známe nebo nám zrovna přišel nově do života. Možná právě pro tu jeho pozitivní zpětnou vazbu jsme došli až sem... kdo ví....

 

A to je teprve začátek pohádkové cesty... teprve se chystáme pomoci pocestnému... přeju Vám, ať je Vaše Cesta  šťastná <3!

 

PR