O červené Karkulce

09.01.2016 17:48

 

Asi každý zná pohádku o Červené Karkulce. Já jsem ji dlouho neměla ráda a vlastně ji nemám ráda ani teď a dlouho jsem nechápala o čem vlastně vypráví. Teprve před nedávnem jsem mohla pochopit víc.

 

Poznala jsem jednu mladou ženu, budu jí říkat Karkulka. Byla opravdu červená, protože byla láskyplná a tato hřejivost má opravdu červenou barvu. Tato mladá žena se vydala do světa. Do běžného života, který někdy může mít s „nebezpečným“ lesem hodně společného. Žijí tu totiž i vlci. Lépeřečeno lidé, kteří se někdy jako vlci chovají. A právě takoví se rádi na červených Karkulkách vyřádí. Jsou to lidé, kterým někdy v minulosti někdo ublížil natolik, že zapomněli, že jsou lidé a začali se chovat jako vlci.

Na této holčince se také vyřádili. Pod jejich dlouhodobým vlivem tato holčinka zešedla, ale nikdy se nesnížila k tomu, aby také ubližovala. Jen její světélko uvnitř pohaslo. Nemohlo se přes ten šedý příkrov prodrat ven.

Nebylo moc možností, jak ji pomoct, protože nabízenou pomoc v reálném světě odmítala. Skryla se před vnějším světem, který k ní byl tak krutý. Už dříve jsem měla zkušenost se sílou modlitby. Neměla jsem jinou možnost, tak jsem alespoň tuto sílu mohla aplikovat. Obyčejná modlitba k panence Marii má také svou sílu. Spojuje nás s onou čistou kvalitou, kterou panenka Marie představuje a nese. Po opákování této prosby jsem viděla, že se stav ženy mění. Postupně se šedý příkrov vprostřed rozřízl a ona z něj mohla vystoupit opět ve své zářivé síle a kráse. Nebyla to otázka jednoho dne, byla to trochu delší práce, ale měla jsem radost z toho, co vnímám a těšila jsem se na zprávy z "reálného světa."

Jednoho večera jsem věděla, že bude všechno v pořádku, že se holčinka uzdraví. Jaké bylo moje překvapení, když jsem se druhý den dozvěděla, že v tu chvíli právě odešla. Nebylo to poprvé, kdy jsem byla přítomna takovému procesu, ale pokaždé je to tolik zarmucující. Odešla krásná láskyplná bytost, která už nechěla být součástí těch  našich her.

 

Stala jsem se myslivcem, aniž bych o to kdy stála. Postava myslivce mě na této pohádce vždy nejvíce rozčilovala. Vadila mi představa, že někdo je napospas vydaný prostě tomu, jestli myslivec přijde a něco udělá. Raději mám věci ve  svých rukou, než abych doufala , že přijde někdo zvenčí, o kom vlastně nic moc nevím.

 

Pohádky vždy končí dobře, jenom často doufáme v ještě lepší konce.